Archiv štítku: odpuštění

Po čem prahne Tvoje lidská duše? Řekni, dítě moje!

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si děti říkají o pozornost?
Všimli jste si toho někdy? Vnímali jste to?
Jsou to běžné fyziologické potřeby: pláč, hlad, potřeba vylučování/vyměšování.

Jsou to také potřeby, na sebe upozornit, jaká přání mají.
Někdy je jen potřeba, aby se ,,dospělí“ zeptali dítěte, co teď chce?
Děti chtějí, abychom se jich zeptali, aniž by měly strach, že je rodiče budou ,,hodnotit“ v stylu: ,,To nepotřebuješ. To je blbost; Na to nemáme peníze; Vezmeš to do ruky jednou a potom se to bude válet v koutě; Teď nemám čas.“.

Také mají děti strach z přijetí. Z přijetí, když budou jiní než většina. Jestli i potom budou přijímáni takoví, jací jsou.

A mají i strach z podmíněné lásky.
Podmíněná láska je ovládaná strachem. Podmíněná láska je obchod. Obchod ve znění: ,,Když budeš nosit ze školy samé jedničky, budeme Tě mít rádi.; Když to všechno sníš, můžeš si jít hrát.“
Pořád dětem nastavujeme pravidla.
Místo dovolení dětem žít v proudu radosti.
Život je více než obchod. A potřeba někoho motivovat.
Buďto to udělat chce, nebo ne.

Někdy si pár pořídí dítě, aby jejich se vztah stmelil. Nebo protože to jejich okolí očekává.

Snažit se naplnit očekávání někoho jiného je nejrychlejší jízdu do pekla. Rozjeli tímto vlak poháněný strachem, stresem, nedostatkem lásky, času, peněz a klidu.
Kvůli komu žijete? Kvůli druhým nebo kvůli sobě?

Lidé si také dítě pořizují, aby mu/jí mohli kupovat hračky, po kterých oni sami toužili a které oni sami neměli. A většinou jim připadá trapné si je pořídit v ,,dospělosti“. Protože se od nich očekává, že už jsou dospělí a budou se podle toho chovat.
Naše děti jsou fyzickým zrcadlem dětí v nás samých. Našeho vnitřního dítěte.
A nejen děti.

A v tomto duchu si přestanou plnit svoje dětské sny.
Plnit si sny, i ty dětské, je zdrojem a palivem naplněného a bohatého života.
Naplněný a bohatý život je jediný důvod bytí na tomto Světě.

Pro mě osobně je velkým naplněním psát pro Vás tyto články.
To, že je to dokonce mým životním posláním jsem zjistil ,,náhodou“ v tramvaji, jednoho pondělního rána. Cestou na brigádu.
A tento článek vznikl na chodníku. Uprostřed ulice, cestou do sportcentra, kam jsem si šel zarelaxovat. Dovolil jsem si ponechat otevřenou mysl. A chytil se svého proudu.
Nejsem nic víc a nic míň než Vy, kdo tento článek čtete. Jen jsem začal k svému životu přistupovat jinak, než 95 % populace.
Podle mě je život o přijetí sebe sama. O odpuštění a opuštění. A dovolení si.
Dovolení si přijmout sebe sama přesně takového/takové, jaký/jaká jsem. Dovolení si odpustit. Hlavně to, co jsem provedl jiným.
A opustit nepotřebné, aby mohlo přijít nové, potřebné.

A mám svoje rodiče i okolí rád. Dali mi život. A mám je rád i přesto, že se mě snažili učit to, co je učili jejich rodiče a jejich učitelé.
Protože je to tak učili.

Já jsem si dovolil z tohoto proudu vystoupit. Jdu si svou cestou.
Zodpovědně jsem si stoupl ke kormidlu lodi jménem ,,Můj život“. Vypnul jsem autopilota (naprogramovaného mým okolím). Mám mysl otevřenou a všímám si příležitostí.

Jsem klidný. A jsem tady a teď.
Když nemáte příležitost, vytvořte ji.

Váš Tomáš Verner