Archiv autora: Tomáš Verner

Příběhy koučovaných klientů

Příběhy koučovaných klientů

Marcela Dufková

Oceňuji trpělivost a schopnost naslouchat a určitě mi pomohlo, že se mi dostalo potvrzení toho, že vlastně vím

Iva Komárková

důvěra, zájem, napojení, podpora

Erika Beránková

Přivedl si mě na důležité otázky a myšlenky, na které bych sama nepřišla.

Mám být konkrétní?

Přivedl si mě na to, že odpovědi mám všude kolem, stačí jen naslouchat.

Díky tobě jsem si uvědomila, že odděluji práci a osobní růst. Že všechno, co se děje mi nastavuje zrcadla.

Shrnula bych to tak, že jsi mne zbloudilou přivedl zase zpět na správnou cestu . Dobrý, ne?

Taky bych ještě poznamenala, že umíš dodat člověku sebedůvěru!

Lenka K.

Tome, já tě nechci tím hodnotit jako kouče. chtěla jsem ti poděkovat, ptz. ten pocit, který jsem zažila minulý týden byl prostě skvělý a povzbuzující a vím, že na něm máš svůj podíl.

Jsem ti vděčná. Za to, že mě posloucháš bez toho, abys mne soudil a snažil se mi vnutit svůj názor. Při rozhovoru s tebou mi padá většina masek, které jsem si vytvořila a nakonec sama sebe slyším říkat, to co skutečně cítím. Někdy to bolí, někdy mě to nutí k slzám, které chci zastavit, ale většinou je v tom nějaké nové poznání. A z něj pak vychází síla, kterou postupně objevuju a zjišťuju, že ve mně vlastně byla vždy. Prostě si začínám vážit sama sebe, svých potřeb a názorů. Jsem schopná si alespoň některé prosadit a to je skvělý pocit.

Eva Jůnová

Tomáš se se mnou bavil otevřeně o všem, o čem jsem se bavit potřebovala a neodsoudil mě. Vyslechl mě a otázkami mě nasměroval k řešení problému, takže jsem si vlastně odpověděla sama.. A probudil ve mě skryté touhy a vášně, které jsem si nikdy předtím nechtěla dovolit. Takže hodnocení velice kladné 🙂

Jiřina Trunečková

Děkuji Tomáškovi za velkou velkou trpělivost, ochotu a pomoc při řešení problémů a hledání sama sebe.Děkuji ti moc za tvoji pomocnou ruku.S tvojí pomocí jsem ušla kus cesty a jsem ráda že jsi mi stál po boku a po káždém pádu jsi mi trpělivě
pomáhal znova se postavit a jít dál.Děkuji Děkuji Děkuji

Monika Fialová

Když budu letos hodnotit jak jsem prožila letošní rok, určitě to bude hodnocení velice kladné, i když to ze začátku vypadalo že bude stejně nudný a bolestný rok jako ty dva minulé po smrti mého bratra a tatínka. Koncem ledna zavolal Tomášek a společně jsme začali řešit moje zdravotní problémy. Ale koncem června jsme se dohodli že mě bude koučovat. Tímto začal přerod celé mé osobnosti. Začal mě učit a vést, jak se mám stát úspěšnou. Vytvořili jsme můj první seznam snů a cílú a já si je začala úspěšně plnit. Naučil mě nahlížet na svět z vnitřku mé duše. Seznámil mě se spoustou nových lidí za což mu moc děkuji. 🙂

Lenka Sárazová

Díky Tomášovi jsem pochopila spoustu věcí. Už jen to, že člověk se nejvíc naučí, když sám učí. Trpělivě a s citem mi stále a stále opakuje tutéž myšlenku, dokud ji nepochopím. Vážím si jeho práce, protože je pro mě velmi důležitá. Je něco jako vrba, která nemlčí. Dává spoustu rad a myšlenek, ale přitom mi je nevnucuje. Umí se ptát, umí odpovídat, umí naslouchat, umí vnímat a cítit srdcem. Díky Tomášovi jsem pochopila, jak sama sebe vnímat, jak si sebe vážit, jak poslouchat své tělo a své myšlenky a emoce. Neskutečně si vážím jeho reálného přístupu a suverénnímu nadhledu k mým problémům. Děkuji, že je „na doslech“ telefonního sluchátka, když to potřebuji. Je skvělým průvodcem po cestě k vlastnímu poznání. Takový, jaký by měl osobní kouč být. Povzbudit, dodat sílu a sebevědomí – a to v pravém slova smyslu: vědomí sebe. Za rok spolupráce vidím pokrok na sobě i na něm. Je skvělým příkladem, že člověk se má neustále rozvíjet, učit novým věcem, zažívat nové a nové příležitosti, nezůstat stát na jednom místě. Děkuji, děkuji, děkuji!

Kristýnka

Tomášek je neobyčejný člověk s velkým smyslem pro cit člověka. Umí skvěle naslouchat a je velice vnímavý a dokáže v každém ohledu člověku pomoci. Znám už ho několik let a vždy se na něj můžu spolehnout, je vždy „po ruce“, když je člověku smutno… Po každém setkání je mi moc fajn, je to skvělý přítel… 🙂:-)

Komunikace v dnešní době

Dnes jsem zhlédl na facebooku video tom, jak přimět rodinu, respektive děti, aby zasedli společně s rodiči k obědovému stolu.

Říkám si, že je a může být fajn sejít se všichni najednou u oběda. I když vím, že někdy je ,,zážitek“, když se dokáží spolu domluvit dva lidé na setkání :-D.

Dnešní doba je velmi volná a otevřená, pokud jde o komunikaci a způsob komunikace.
Můžeme mobilně telefonovat, psát zprávičky i celé romány emailem. Nahrát video a pustit ho do světa, až my chceme; vést videohovory. Ale také je v kurzu psaný styk poštou.

Všechny tyto způsoby komunikace mají velkou výhodu: když se příjemci zprávy nelíbí, co se ve zprávě píše nebo v případě telefonátu nelíbí co člověk na druhé straně telefonu říká, komunikaci ukončíme. Položíme hovor, smažeme zprávu, roztrháme dopis. Vyhodíme daného člověka ze svého friends-listu.

Proč by se tedy měli lidé scházet a mluvit spolu z očí do očí?
A uslyší to, co chtějí slyšet nebo jsou připraveni na to, že uslyší nebo i uvidí to co nechtějí a nebo na co (ještě) nejsou (možná i nechtějí být) připraveni?
To souvisí i s předešlými způsoby komunikace. Tam je to jen o něco jednoduší a způsob přerušení komunikace jednodušší.

Můj názor je, že je (nejspíš) velmi malé procento/počet lidí a hlavně rodičů, kteří jsou připraveni slyšet od svých dětí a svého okolí to, ,,jak to oni skutečně mají“. Bez toho balastu a omáčky kolem; jen abysme se nemuseli bavit o tom nepříjemném. Když už tu ta komunikace musí být.

Chybí zde ta svoboda? Moje kamarádka, mimo jiné mnou koučovaná slečna, řekla: ,,svoboda je, dokud máš volbu“. Naprosto s ní souhlasím.

Svoboda je, ať řeknete cokoliv, hladina vody zůstane stále klidná. Vtedy je člověk srovnaný/usmířený sám se sebou a žije jen a hlavně pro sebe. A má se rád; přijímá se takový, jaký je.

Hyperaktivita dětí

Hyperaktivita dětí se musí léčit.
A nejvíce se musí léčit ti, kteří takto označují jiné.

Dost možná totiž takzvaná hyperaktivita dětí pramení z nepochopení a nepřijetí od rodičů a rodiny; nepřijetí a nepochopení toho, že dítě je samo o sobě velmi inteligentní a samo ví co chce a co chce dělat. Pokud to nedělá, jeho touha/potřeba to dělat se v něm kumuluje a může přerůst v agresi, jako když se v hrnci kumuluje pára, tlak. Dítě pak i hledá úniku v podobě potyček s jiným dětmi a to nejen fyzickými ale i slovními; hraním počítačových her nebo ,,jen“ nekomunikaci s rodiči. Proč? Dítě už dost dobře možná vzdalo komunikaci s rodiči, když projeví svou představu a od rodiny a nebo rodičů slyší odpor, vytáčky a nepřijetí. Není divu, že jej to po čase přestane bavit.

A když už má možnost to dělat, možná už nemá tu chuť nebo touhu. Je jako slon přivázaný ke kolíku v zemi.

Na jednu stranu chápu rodiče, že ,,žijí“ v zaběhnutých a běžících programech. Ale nedovedu pochopit, proč je pořád opakují i přesto, že se po jejich aplikaci/vyřčení setkávají s odporem, nepřijetím a nepochopením? Možná tato zpětná vazba je signálem, že tudy ne.

Kvalita koučování

Vysoký podíl kvality koučování tkví v množství položených otázek. Otázek není nikdy dost. Žádná otázka není správná ani špatná. Ani cestu otevírající či zavírající. Taktéž otázku, kterou zrovna položíte, je vhodné zrovna zodpovědět.
Není dobře a není špatně.

Nicméně každý si potřebuje a může vybrat to, co mu bude vyhovovat. Neexistuje jednotný recept.

A pokud lidé nechtějí odpovídat, dost možná potřebují otázku vstřebat a zpracovat. Nebo na ni nechtějí odpovědět.

Nezáleží jen na tom, co jíte

Nezáleží jen na tom, co jíte

Nezáleží až tak na tom, co jíte; jestli je to (podle ostatních) zdravé či nezdravé.

Záleží také na tom, s jakým pocitem i s kým to jíte. Můžete jíst (dle ostatních) nejzdravější jídlo/a na světě a stejně Vám to bude pranic platné. Kvůli komu to jíte.

A pak si můžete Vy, nebo někdo jiný, dopřávat sladká nebo i slaná jídla, která by klidně mohla být označena za nezdravá, napriek tomu, že pro Vás je to hostina, obřad, jste přitom v klidu. A zároveň také v míře a množství, které zvládne Vaše tělo ještě zpracovat.

Důležitá je také otázka, ,,Proč to jíte?“. Kde nastal ten zlom, jaká byla ta situace, od které jste se začali takto chovat, takto jíst?